Archiv pro rubriku: Deník

Nálepky

Někteří lidé, dostanou-li se do argumentační tísně, počínají své oponenty častovat nálepkami. Já sám jsem nositelem mnoha nálepek, např. jsem rusofil, kremrole, putinův agend, xenofob, rasista, fašista, vítač, homofob, homofil… Myslí-li si někdo, že mě to uráží, pak nikoliv – moje vlastní dítě mě totiž nazvalo pičou, čurákem, kurvou vyjebanou a hajzlem – takže jak si možná povšimnete, vedle toho je třeba takový homofob nebo fašista celkem příjmeným a nekonfliktním oslovením…

I v prostředí církve máme svoje nálepky. Potká-li se liberál s konzervativcem, za velmi krátkou chvíli se ve vzduchu objeví slovo farizej. Farizejem se stanete velmi rychle, stačí se totiž držet Božího slova. Existuje například přesvědčení, že „peklo bude liduprázdné (OK, bude tam Hitler, Stalin, Putin, Trump a Zeman), protože „Pánbu“ miluje lidi a všechny je bude chtít v nebi“. (Nedělám si legraci, přesně toto řekl režisér Strach – toliko katolík – v rozhovoru o filmu Anděl Páne 2 na iDnes.) Pokud budete s touto myšlenkou polemizovat, nesouhlasit a možná ještě přisadíte, že braní Božího jména nadarmo je hřích, jste naprosto jistým laureátem pro tuto nálepku. A co víc, dozvíte se, že jste suchar a že Ježíš měl smysl pro humor a Bůh má smysl pro humor a vy ho nemáte a tak jste špatný člověk.

Inu, dějí se to zvláštní věci a nálepkování patří mezi ně. Za nálepkou farizeje se možná skrývá nevyřčený soud, člověk mávající tímto argumentem často dodá slovíčko jako – asi jako když prezident Zeman roztomile prohodí: „Mohl bych o Vás říct, že jste idiot – ale neudělám to…“

Vznik státu Izrael

Po internetu v poslední době kolují nejrůznější příspěvky na podporu Izraele v jeho současné vojenské kampani v Gaze. Jedním z názorů, který (zejména) proizraelští křesťané ochotně přijímají a šíří dál, je tvrzení, že stát Izrael vznikl z vůle téměř celého světa. Chtěl bych se na toto tvrzení, které na facebooku publikoval např. Pavel Šafr, podívat blíže.

Hned na úvod chci stanovit mantinely, ve kterých je dobré se pohybovat:

  1. Historii lze soudit pouze historií, nikoliv tím, co víme (nebo si myslíme, že víme) dnes;
  2. Stát Izrael není pokračováním biblického Izraele tak, jak ho někteří křesťané vnímají;
  3. Stát Izrael je od svého počátku v kontinuální válce se svými sousedy, jejichž cílem je jeho zničení;

Nastavení těchto mantinelů je důležité, abychom se vyhnuli jakémukoliv klišé – ať už nekritickému, které je vlastní zejména křesťanům, nebo skrytě antisemitskému.

Antisemitismus, který lze vyčíst z Božího varování v Deuteronomium 28:15-68, byl v ohlasu na hrůzy 2. světové války na čas umlčen a cesta k politickému vytvoření vlastního státu v Palestině byla otevřena. O jeho vznik usilovalo Sionistické osídlovací hnutí již od roku 1881.

Pokud bychom si měli hned na úvod vymezit historiké souvoslosti, pak asi nejdůležitějšími momenty jsou právě ukončená 2. světová válka, která za sebou zanechala miliony mrtvých Židů (a stále ještě čerstvé emoce z odhalených nacistických zločinů) a postup Velké Británie, která předala mandátní správu Palestiny do rukou OSN.

Hlasování_IzraelVznik státu Izrael vychází z návrhu na rozdělení mandátu Palestiny, který byl přijat v OSN jako rezoluce 181/1947. Tento návrh vytvořila pracovní komise UNSCOP, o jeho přijetí se hlasovalo Valné shromáždění OSN 29.11.1947. Tento plán navrhoval rozdělení mandátního území (toto území spravovala Velká Británie) na dvě části – Židovskou a Palestinskou. Pro tuto rezoluci hlasovalo 33 zemí, proti 13 zemí, 1 země nehlasovala a 10 zemí se zdrželo hlasování. Takže označení „s podporou celého světa“ není přesné. Pokud sečteme hlasy proti a hlasy těch, kteří se zdrželi (protože ti, co se zdrželi hlasování, byli fakticky proti), jedná se o poměr 33:23. To je celkem 56 států, v roce 1947 bylo však na zemi 76 suverénních států – ne všechny byly členy OSN.

Zvláštní komise OSN pro Palestinu (anglicky: United Nations Special Committee on Palestine, zkráceně UNSCOP) byla zvláštní komise Organizace spojených národů zřízená v květnu 1947 Valným shromážděním OSN poté, co se Spojené království vzdalo jemu svěřeného mandátu nad Palestinou. Úkolem komise bylo zjistit příčiny arabsko-židovského konfliktu v mandátní Palestině a předložit Valnému shromáždění návrh řešení tohoto konfliktu.
Zdroj

Plán na rozdělení mandátního území předpokládal, že arabská část bude zaujímat 7200 km², 804 000 Arabů a 10 000 Židů, židovská část pak 8800 km² (velkou část z tohoto území tvořila neobývaná Negevská poušť), 538 000 Židů a 397 000 Arabů. Jaffa měla patřit k arabskému státu. Jeruzalém s přilehlým okolím tvořil mezinárodní enklávu uprostřed arabského státu. Jednotlivé části arabského státu měly být spojeny koridory. Státy měly sdílet telegrafickou, poštovní, železniční a silniční síť a měnu. Nadto měl židovský stát platit každý rok arabskému 4 miliony liber podpory (z důvodu předpokládané vyšší technologické vyspělosti).

Výsledky hlasování (podtrženo je 11 členů skupiny UNSCOP)

Pro: Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bolívie, Brazílie, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kostarika, Libérie, Lucembursko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Švédsko, Ukrajinská SSR, Uruguay a Venezuela.

Proti: Afghánistán, Egypt, Indie, Írán, Irák, Jemen, Kuba, Libanon, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko.

Zdrželi se: Argentina, Etiopie, Chile, Honduras, Jugoslávie, Kolumbie, Mexiko, Salvador, Tchaj-wan a Spojené království.

Nehlasovali: Thajsko

Ostatní: Celkem 19 zbývajících států, které nebyly v roce 1947 členy OSN.

K hlasování bych chtěl uvést dvě důležité věci:

  1. Státy, které se zdržely či nehlasovaly, fakticky hlasovaly proti rozdělení mandátního území.
  2. Hlasování se nezúčastnilo 19 států, které v roce 1947 nebyly členy OSN. Těchto 19 států tvořilo v roce 1947 19% všech států světa.

Jak jsem už zmínil, počátky osidlovacího hnutí Alija začaly již v roce 1881 a v pěti vlnách pokračovaly až do začátku 2. světové války. Politicky se jednalo o Britské mandátní území, tzn. Židé se stali občany Commonwealthu a v WWII bojovali pod britskou vlajkou (stejně jako Indové, Nepálci apod.) Veškerá území, která Židé osidlovali, museli za peníze vykoupit od původních vlastníků. Jednalo se o poměrně malou část rozlohy.

Tento článek jsem napsal v zájmu objektivizace informací, které se v našem informačním prostoru objevují. Je mi jasné, že zde bude i nadále docházet k účelovému posouvání a úpravám reality tak, jak se to tomu či onomu hodí.

V úvodu jsem stanovil tři mantinely, ve kterých je dobré se pohybovat. Nyní bych se k nim chtěl vrátit.

Historii lze soudit pouze historií
Častou chybou při posuzování historických událostí je aplikace našich zkušeností. Chlapeček z Knoflíkové války to shrnul do lapidární věty „Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil.“ Někdy míváme tendenci posuzovat historické milníky ve světle toho, co následovalo. V případě Izraele je důležité vrátit se do situace, ve které se tehdy Židé nacházeli.

Stát Izrael není pokračováním biblického Izraele
Vím, že tímto tvrzením řadu lidí popudím, ale opravdu to tak je. Izrael je sekulární stát, 70% obyvatel je nevěřících a sionistické hnutí bylo vždy vyhraněné vůči ortodoxním židům – a naopak. S trochou nadsázky bych to definoval tak, že zatímco sekulární izraelec spoléhá na Iron Dome a armádu, věřící očekává na Mesiáše. Rozvoj Izraele byl do značné míry podpořen kolektivním (kolektivistickým – socialistickým) družstevnictvím, ostatně Ben Gurion je autorem výroku: Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!

Stát Izrael je od svého počátku v kontinuální válce se svými sousedy
Tento fakt je třeba komunikovat vůči společnosti, která zaujímá skryté antisemitské postoje. Projevem moderního korektního antisemitismu je např. poukazování na početní „nepoměr“ mezi mrtvými izraelskými vojáky a palestinci, nebo poukazování na izraelské odvetné akce, aniž by byly zmíněny raketové či sebevražedné (či obecně teroristické) útoky na Izrael.

Husákovo dítě?

Naší generaci se říká „Husákovi děti“. Jenže Husák byl prezident až od roku 1975 a to už jsem byl dávno na světě… Spíš bych tedy měl být nazýván „Svobodovo dítě“, anebo by bylo lepší říkat, že jsem prostě „svobodný“?
Vždyť i na mě se vztahuje výrok Ježíše: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (Jan 8:32)