Wipak MTB Race 2016

Po několika letech jsem se opět dostal na závod, který v okolí Vysočina Arény pořádá společnost Wipak. Trasa závodu je vedena snad po všech myslitelných terénech – asfaltu, šotolině, kamenech a kořenech a je primárně určena pro horská kola. Ono se to dá jet i na skládačce, ale je to trápení.

2016-05-29_13-25-45Na obrázku je vidět jak trasa závodu, tak i výškový profil. První velké rozdání karet nastalo prakticky ihned po startu, kde se prakticky rozhodovalo o pořadí v cíli. Hned úvodní stoupání (chtělo by se mi jízlivě napsat, že šlo o prvních deset kilometrů, ale ve finále se rozhodovalo na prvních třech kilometrech) roztrhalo úvodní peloton, favorité si odjeli a bojovalo se zejména mezi šestým a patníctám místem. Já jsem se v této fázi propadl na desátou příčku.

Zhruba od jedenáctého kilometru následovalo dlouhé vražedné stoupání, kde mi to moc nejelo (holt full není silnička) a postupně jsem se dostal na šestnáctou pozici. Jen co se profil zlomil, posunul jsem se v lesní kořenové části na čtvrnácté místo, které jsem držel až do cca dvaadvacátého kilometru. V tomto segmentu bylo několik velmi rychlých sjezdů, kde jsem díky agresivní jízdě (60,9 km/h…) poodjel a postupně jsem stahoval náskok skupinky, která jela přede mnou. Postupně jsem se jim přiblížil na dohled a v okolí Tří studní (opět v prostředí kamení a kořenů, kde se projevuje zásadní výhoda fullu – prostě to projede) jsem se posunul na desáté místo, které jsem v závěrečné části nejenže udržel, ale podařilo se mi i vybudovat bezpečný minutový náskok. Celkově jsem se umístil na desátém místě.

Co závidím katolíkům

U římskokatolické církve jsou dvě věci, které jim upřímně závidím. Tou první jsou nedělní bohoslužby již od kuropění. Jak otevře první kur zobák, kostelník otevře kostel a jde se na to. Výhodou je, že je pak celý zbytek neděle volný, což lze využít různě. Někdo to využije k sebezpytu, jiný k výletu. Jsem ten druhý případ. Navíc katolická bohoslužba má svůj řád a předem danou stopáž, tam nějaké vanutí ducha, kdy se kazatel zapomene a mluví a mluví, nehrozí.

Druhá věc souvisí s cestováním. Máme přátele, kteří na naší každoroční společné dovolené při nedělním kuropění odchází do blízkého kostela. Ó, jak to mají ti katolíci snadné, vždyť oni mají kostel na každém rohu a učení jejich církve je v podstatě všude stejné. O tom si u protestantů můžeme nechat jenom zdát. Ono to totiž není jen tak, jít někam na shromáždění. Fujtajxl, to je ale slovo; proč se protestanti bojí použít slovo bohoslužba?

Zpět k tématu. Než se protestant někam vypraví, musí provést důkladnou analýzu teologie, která je v tom kterém sboru hlásána. To znamená se nejprve zorientovat v učení dané církve, což je prvotní filtr a je řada církví, kam prostě opravdu zbožný křesťan nevstoupí. Dobrá, eliminovali jsme většinu církví v okolí, někteří jsou duchovní málo, jiné jsou zase duchoborci a pořád by vymítali, někteří exoti zase nakopávají ďáblovi prdel na počkání. Takže nám v zůstaly možná tak dvě církve, kam by se s krajním sebezapřením dalo jít. Jenže to bylo pouze první kolo. Co když jsou místní sbory, slušně řečeno, ulítlé. Co když je sice církev jako celek – alespoň podle webovek – lákavá, ale místní šerif je nervák s kolty proklatě nízko? To už si žádá hlubší rešerši veřejných a často i neveřejných zdrojů, navíc je třeba prozkoumat všechny důrazy, které kazatel akcentuje. Je potřeba nenechat žádnou zmínku ležet ladem a pečlivě se jim věnovat. Jaký je vztah sboru k učení o prosperitě? Jaký je vztah sboru k domácím skupinkám? Jak se dívají na moderní prorokování? Jak a kdy očekávají duchovní probuzení a průlom Boží moci v našem národě? Jaké jídlo servírují na kurzech Alfa?

Než se tím chudák pocestný probere, je večer a v hlavě má stejné prázdno, jako tam měl předtím.

No řekněte sami, nemají to ti katolíci jednodušší?

PS: pokud by to nebylo patrné na první signální – tento článek je psán s nadsázkou ;-)

Církev v pohybu

Vědci v Sovětském svazu vymysleli pro potřeby KGB speciální pilulku. Pokud ji soudruh agent KGB podal zemřelému, ještě s ním mohl dvě hodiny hovořit.
Jediný nedostatek této pilulky byl, že mu zemřelý neodpovídal.

Když jsem se dnes ráno o půl čtvrté probudil, tak jsem jen tak převaloval a už jsem nezabral. Mohl jsem tak nechat bloudit myšlenky po vzdálených pláních, aby se mi nakonec v mozkovně objevila napřed anekdota s rejstříku Zdeňka Pohlreicha (viz výše) a úvaha o tom, jaká vlastně je – či má být – církev. A jak jsem tak ležel v temnotě ložnice, uvědomil jsem si, že spolu anekdota a církev tak trochu souvisí.

O církvi můžeme uvažovat mnoha způsoby a dnes ráno jsem se dostal k heslu „v pohybu“. Církev je útvar, který se stále vyvíjí, pohybuje, transformuje, napreduje, přizpůsobuje. Zkrátka dnešní církev není stejná jako ta, která tu byla před dvaceti nebo dvěma sty lety. Je to logické, vždyť i svět kolem nás se proměňuje, byť základní potřeby člověka jsou stále identické. Je to samozřejmě téma velmi delikátní, protože církev by při všech transformacích měla zůstat církví, tedy Nevěstou.

Ve Spojených státech žijí Amišové – lidé, kteří ustrnuli v čase a žijí ve svém vlastním světě rituálů, zvyků, módy a vztahů. I některé běžné církve tak trochu ustrnuly v minulosti a pokud překročím práh jejich modlitebny, ocitnu se medle v jiném světě. Taková církev bude asi jen velmi těžko srozumitelná modernímu člověku, když nedokáže hovořit jeho jazykem. Samozřejmě že to je pouze jedno hledisko, jak se lze dívat na církev dneška, církev v pohybu.

Dalším znakem dnešních církví je určitý odklon od velkých struktur a návrat k menším jednotkám. Velké církve se tento trend snaží podchytit (a některé i zadusit) prostřednictvím tzv. domácích skupinek, ale podstata leží jinde. Dnešní doba je velmi anonymní, což je vzhledem k našemu hrdému označení „informační společnost“ pouze smutný důsledek naší technologické vyspělosti. Chybí nám opravdové vztahy a důvěra, vyvěrající s malého intimního společenství, kde se neočekávají žádné extrémní výkony, sebezničující nasazení a cokoliv, co tak dobře známe ze své práce. Bohužel, velké denominace dnes často nedokáží vytvořit prostředí důvěry a opravdových vztahů. Možná je to proto, že se až příliš soustředí právě na svoji velikost, svůj význam. Někdy v tom bohužel hrají silnou roli i lidé, kteří stojí v čele.

Malé – nebo dnes se často užívá termín „domácí“ církve – samozřejmě nejsou ušetřeny problémů, které vznikají tam, kde se sejdou dva nebo tři. Není to v žádném případě ideální místo, ráj na zemi. Přesto nabízí to, po čem tak často toužíme: změnu, návrat ke kořenům, k opravdovému obecenství. Má to samozřejmě jednu podmínku. Takové společenství musí stát na pevném základu – na Kristu, který je stále stejný – včera, dnes a navěky.