Co závidím katolíkům

U římskokatolické církve jsou dvě věci, které jim upřímně závidím. Tou první jsou nedělní bohoslužby již od kuropění. Jak otevře první kur zobák, kostelník otevře kostel a jde se na to. Výhodou je, že je pak celý zbytek neděle volný, což lze využít různě. Někdo to využije k sebezpytu, jiný k výletu. Jsem ten druhý případ. Navíc katolická bohoslužba má svůj řád a předem danou stopáž, tam nějaké vanutí ducha, kdy se kazatel zapomene a mluví a mluví, nehrozí.

Druhá věc souvisí s cestováním. Máme přátele, kteří na naší každoroční společné dovolené při nedělním kuropění odchází do blízkého kostela. Ó, jak to mají ti katolíci snadné, vždyť oni mají kostel na každém rohu a učení jejich církve je v podstatě všude stejné. O tom si u protestantů můžeme nechat jenom zdát. Ono to totiž není jen tak, jít někam na shromáždění. Fujtajxl, to je ale slovo; proč se protestanti bojí použít slovo bohoslužba?

Zpět k tématu. Než se protestant někam vypraví, musí provést důkladnou analýzu teologie, která je v tom kterém sboru hlásána. To znamená se nejprve zorientovat v učení dané církve, což je prvotní filtr a je řada církví, kam prostě opravdu zbožný křesťan nevstoupí. Dobrá, eliminovali jsme většinu církví v okolí, někteří jsou duchovní málo, jiné jsou zase duchoborci a pořád by vymítali, někteří exoti zase nakopávají ďáblovi prdel na počkání. Takže nám v zůstaly možná tak dvě církve, kam by se s krajním sebezapřením dalo jít. Jenže to bylo pouze první kolo. Co když jsou místní sbory, slušně řečeno, ulítlé. Co když je sice církev jako celek – alespoň podle webovek – lákavá, ale místní šerif je nervák s kolty proklatě nízko? To už si žádá hlubší rešerši veřejných a často i neveřejných zdrojů, navíc je třeba prozkoumat všechny důrazy, které kazatel akcentuje. Je potřeba nenechat žádnou zmínku ležet ladem a pečlivě se jim věnovat. Jaký je vztah sboru k učení o prosperitě? Jaký je vztah sboru k domácím skupinkám? Jak se dívají na moderní prorokování? Jak a kdy očekávají duchovní probuzení a průlom Boží moci v našem národě? Jaké jídlo servírují na kurzech Alfa?

Než se tím chudák pocestný probere, je večer a v hlavě má stejné prázdno, jako tam měl předtím.

No řekněte sami, nemají to ti katolíci jednodušší?

PS: pokud by to nebylo patrné na první signální – tento článek je psán s nadsázkou ;-)

Církev v pohybu

Vědci v Sovětském svazu vymysleli pro potřeby KGB speciální pilulku. Pokud ji soudruh agent KGB podal zemřelému, ještě s ním mohl dvě hodiny hovořit.
Jediný nedostatek této pilulky byl, že mu zemřelý neodpovídal.

Když jsem se dnes ráno o půl čtvrté probudil, tak jsem jen tak převaloval a už jsem nezabral. Mohl jsem tak nechat bloudit myšlenky po vzdálených pláních, aby se mi nakonec v mozkovně objevila napřed anekdota s rejstříku Zdeňka Pohlreicha (viz výše) a úvaha o tom, jaká vlastně je – či má být – církev. A jak jsem tak ležel v temnotě ložnice, uvědomil jsem si, že spolu anekdota a církev tak trochu souvisí.

O církvi můžeme uvažovat mnoha způsoby a dnes ráno jsem se dostal k heslu „v pohybu“. Církev je útvar, který se stále vyvíjí, pohybuje, transformuje, napreduje, přizpůsobuje. Zkrátka dnešní církev není stejná jako ta, která tu byla před dvaceti nebo dvěma sty lety. Je to logické, vždyť i svět kolem nás se proměňuje, byť základní potřeby člověka jsou stále identické. Je to samozřejmě téma velmi delikátní, protože církev by při všech transformacích měla zůstat církví, tedy Nevěstou.

Ve Spojených státech žijí Amišové – lidé, kteří ustrnuli v čase a žijí ve svém vlastním světě rituálů, zvyků, módy a vztahů. I některé běžné církve tak trochu ustrnuly v minulosti a pokud překročím práh jejich modlitebny, ocitnu se medle v jiném světě. Taková církev bude asi jen velmi těžko srozumitelná modernímu člověku, když nedokáže hovořit jeho jazykem. Samozřejmě že to je pouze jedno hledisko, jak se lze dívat na církev dneška, církev v pohybu.

Dalším znakem dnešních církví je určitý odklon od velkých struktur a návrat k menším jednotkám. Velké církve se tento trend snaží podchytit (a některé i zadusit) prostřednictvím tzv. domácích skupinek, ale podstata leží jinde. Dnešní doba je velmi anonymní, což je vzhledem k našemu hrdému označení „informační společnost“ pouze smutný důsledek naší technologické vyspělosti. Chybí nám opravdové vztahy a důvěra, vyvěrající s malého intimního společenství, kde se neočekávají žádné extrémní výkony, sebezničující nasazení a cokoliv, co tak dobře známe ze své práce. Bohužel, velké denominace dnes často nedokáží vytvořit prostředí důvěry a opravdových vztahů. Možná je to proto, že se až příliš soustředí právě na svoji velikost, svůj význam. Někdy v tom bohužel hrají silnou roli i lidé, kteří stojí v čele.

Malé – nebo dnes se často užívá termín „domácí“ církve – samozřejmě nejsou ušetřeny problémů, které vznikají tam, kde se sejdou dva nebo tři. Není to v žádném případě ideální místo, ráj na zemi. Přesto nabízí to, po čem tak často toužíme: změnu, návrat ke kořenům, k opravdovému obecenství. Má to samozřejmě jednu podmínku. Takové společenství musí stát na pevném základu – na Kristu, který je stále stejný – včera, dnes a navěky.

Kroutiči, krucánci a překrucovači

Jsem protestant a věřím, že Bible je inspirované Boží slovo, obsahující vše, co potřebuji k poznání Boha a Jeho vůle pro svůj život. Plně respektuji a přijímám solasy. A občas mám pocit, že jsem v tomto poznání osamocen.

Můj pocit osamocení pramení ze způsobu výkladu Božího slova, který někteří kazatelé používají. Dejme tomu, že se v Bibli píše o víně. Moderní vykladač ihned přispěchá s výkladem, že „pokud se v Bibli píše o víně, pak se tím myslí nealkoholický mošt.“ A pokud se náhodou v Bibli píše o tom že se někomu něco stalo, pak to nesmíme chápat doslova, ale pouze metaforicky. Sice se to událo, ale pouze v jeho mysli. Jednalo-li by se o rvačku, pak to není rvačka, ale vpravdě „hluboký duchovní zápas“. (Bohužel už nedokáží vysvětlit, proč má jeden pod okem modřinu a druhý místo nasu bambuli.)

Bible, resp. Boží slovo, je ve svém principu velmi jednoduché. Není potřeba hledat jinotaje a jiné významy tam, kde nejsou. Není potřeba ji přiohýbat svým potřebám výkladu nebo své míře nepochopení. Daleko pravdivější či upřímější by bylo přiznat, že v Bibli jsou místa, kterým nerozumíme. Nikde nen řečeno, že třeba zítra nebo za týden může být situace úplně jiná.

On se nám totiž v církvi rozmáhá postmoderní relativismus, který se projevuje nedoslovným výkladem Božího slova. Pokud Bible říká, že tento kruh je červený, mode