Rok 2016 v sedle

Rok se sešel s rokem a je tu opět čas bilancovat. Letos jsem se snažil jezdit na kole, jak je to šlo. Některé měsíce to moc nešlo… Ostatně jak je vidět v grafu.

rok_statNa jaře jsem přesedlal z hardtailu na full, což byla příjemná změna. V podstatě jsem na bajku projezdil celý rok, včetně dvou stokilometrových vyjížděk směrem na Pohansko.

rajhrad-26112016V prosinci jsem k bajku přidal ještě silničku, po které jsem dlouho toužil. I když jsem si ji zase tak moc neužil (v prosinci…), pár stovek kilometrů z toho nakonec bylo. S nudlí u nosu…

rajhrad-03No a pár obligátních čísel na závěr.

Celkem jsem za rok 2016 najel 5628,71 km.
Z toho na bajku 4.856,50 km a na silničce 381,40 km. Zbývajících 391 km připadá na hardtail.

Příští rok bych rád tento výsledek zopakoval a možná i díky silničce navýšil.

Sdílení a budování vztahů

V církevštině máme spoustu výrazů, kterým normální lidé nerozumí a díky kterým jsme tu a tam směšní, jindy zase třeba nečitelní nebo nedůvěryhodní. Dnes bych se chtěl zamyslet nad dvěma floskulemi, které často používáme společně: sdílení a budování vztahů. No po pravdě: kdy jste slyšeli někoho mimo církev, že by taková slova použil? Že by třeba chlápci, co jdou spolu po práci nebo po fotbalu na pivo říkali, že se budou v lokálu sdílet a že tam budou budovat vztahy? Blbost, pochopitelně. To jen možná my sami potřebujeme zduchovňovat i naprosto obyčejné věci, aby nás – třeba – někdo nenařkl z něčeho nekřesťanského. Třeba z toho, že mrháme časem.

Kde se dva nebo tři sejdou, tam se pije čaj a jí sušenky.

A tak se sejdeme, srkáme čaj a povídáme si. Tedy, sdílíme se. Au toho jakože budujeme vztahy.

Až potud fajn, jenže… Jenže co o sobě navzájem doopravdy víme? Pokud je naše sdílení postavené na tlachání a pokud nikdy neřekneme, co nás doopravdy v životě trápí (případně sere, to podle nátury), co se nám doopravdy nedaří, i když se snažíme, můžeme se sdílet a budovat vztahy celá desetiletí, ale ve výsledku jsme nevybudovali vůbec nic. Jenom si tak trochu sami sobě lžeme, protože i nadále nežijeme spolu, ale paralelně vedle sebe. Každý sám.

Možná bychom si to měli včas uvědomi a začít pojmenovávat jejich skutečnými jmény. Pokud půjdu s kamarádem nebo kamarádkou na kafe (na výlet, na koncert, na výstavu), tak prostě jdeme na kafe a povídáme si. A možná se při tom poznáváme, možná na sebe něco práskneme a určitě jsme mezi sebou vybudovali víc, než při organizovaném sdílení a budování vztahů.

Největší paradox přitom je, že ti chlápci u piva toho možná o sobě navzájem ví daleko více, než lidé v rámci jedné církve. A důvěřují si, že to zůstane mezi nimi.

Nemoc není problém

Jako křesťané býváme často konfrontováni s nemocemi našich nevěřících bližních. Ať už sami aktivně vstupujeme do procesu jejich léčení s nabídkou modlitby, nebo jsme osloveni poté, co selhali lékaři a léčitelé, měli bychom mít srovnané priority.

Měli bychom si uvědomit, že samotná nemoc – a je jedno, jedná-li se o nepodstatnou rýmu nebo rakovinu – není ve skutečnosti opravdovým problémem v životě našich nevěřících přátel, byť může končit smrtí. Opravdovým problémem je z hlediska věčnosti hřích a odloučení člověka od Boha. Jinými slovy: můžeme a máme se modlit za nemocné, ale neměli bychom při tom zapomínat, že bychom jim měli předat evangelium a vést je k pokání a k vydání života Kristu tak, aby i oni měli naději na věčný život.